Podpora vs. nepodpora, jak se s ní vyrovnat a má super technika (podcast #2)

Dneska to bude o podpoře a o tom, jak moc nás při poznávání jazyků, hře na klavír a celkově v životě ovlivňuje to, zda se nám jí (ne)dostává.

Co se v tomto článku a podcastu dozvíte?

• Hned v úvodu vám přibalím pár otázek k zamyšlení, které vám pomůžou otevřít oči a zvědomit si sami před sebou, jak to s podporou máte. Ať už toužíte po jakékoli (ne)životní změně.
• Jak nás ovlivňuje podpora zvenčí a jak se s ní vyrovnat?
• Díky čemu být mnohem stabilnější ve všech svých krocích a rozhodnutích?
• Odnesete si skvělou techniku, která vám pomůže vždy, když budete potřebovat podporu a pohnout se z místa.

Jdeme na to. :) Podcast #2 si můžete poslechnout tady ve videu na YouTube. Vše také nahrávám i na svůj YouTube kanál.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Anebo také v iTunes a Spotify pod názvem Hurá za poznáním s Markétou. Najdete tam i předešlý 1. díl. Pokud jste tuto epizodu ještě neslyšeli, tak se zde do ní můžete zaposlouchat.

 *****

A pro ty z vás, které teď nemůžete poslouchat, přesto si nechcete nechat obsah podcastu ujít, přidávám obsah podcastu i v tomto článku…

Moc vás vítám u mého druhého podcastu, který jsem věnovala tématu podpory. A to, jak nás podpora a případná nepodpora ovlivňuje a jak se s ní můžeme vyrovnat.

Než úplně přejdu k samotnému tématu, tak bych vám velice ráda poděkovala za to, že posloucháte můj podcast. Pevně věřím, že první epizoda vám mnohé dala.

Pokud jste ji ještě neslyšeli, tak se do ní můžete překliknout a poslechnout si ji. Byla o odvaze a touze poznat nepoznané. Najdete ji jak na Spotify, tak iTunes. Vše také nahrávám i na svůj YouTube kanál.

Na úvod při tomto tématu podpory, a je úplně jedno, zda se to týká procesu poznávání jakéhokoli jazyka, nebo v jakékoliv jiné životní oblasti, bych vám ráda položila několik otázek, nad kterými je fajn se zamyslet a dát si na ně odpovědi. Otevřou vám oči…

Kolikrát jste se za život setkali s tím, že jste se pro něco nadchnuli, pro něco se vnitřně rozzářili a chtěli jste se o to podělit? Nebo jste měli zkrátka z něčeho jenom obrovskou radost? Kolikrát jste se odhodlali udělat něco, co vás skutečně bavilo a co vám šlo?

Anebo jste se rozhodli naučit něco nového, třeba právě nějaký jazyk nebo hrát na piano, cokoli, a mysleli jste si, že když byste to uměli, tak by vás to opravdu zahřálo na dušičce a ta by se potetelila blahem?

Kolikrát plál váš vnitřní plamínek naplno a vy jste měli touhu to vyhlásit do světa?

Kolikrát jste se setkali s nepochopením a nepodporou zvenčí?

Co jste slýchali, když jste šli tuhle novinu natěšeně říct vaší rodině nebo nejbližším kamarádům?

Jak se na vás dívali? Podpořili vás a byli stejně nadšení jako vy a řekli vám, že je to super nápad, ať do toho určitě jdete, že vám kdyžtak pomůžou?

Anebo spíš vaše rozhodnutí smetli ze stolu a zabili ho hned v zárodku a říkali vám např.: „Ty ses úplně zbláznil/a, k čemu ti to bude? Proč bys to měl dělat, vždyť je to úplný nesmysl. Jsou to akorát vyhozené peníze. V tom nikdy nemůžeš uspět.“

Zkrátka bla, bla, bla, nemůžeš, nejde, nedá se, nefunguje, nemáš na to apod.

Zažili jste někdy takovou situaci?

Pokud jste většinou slýchali tu první variantu, tak vám gratuluji. Važte si těchto lidí a buďte rádi, že je kolem sebe máte. Ale vy ostatní, co jste slýchali tu druhou variantu…

Jak jste se potom cítili?

Co se vám odehrávalo v hlavě?

Udrželi jste si tuto euforickou náladu a nadšení, anebo jste se nechali strhnout tou vlnou nepodpory a začali jste sami sebe nahlodávat pochybnostmi o tom, zda jste se rozhodli správně a zda-li je to skutečně pro vás?

Říkali jste si, co když v tom neuspějete, co když to není pro mě, co když pro to nejsem dost dobrý/á? Vyčítali jste si pak, že jste o tom vůbec začínali mluvit?

Anebo jste se naopak rozhodli být věrni sami sobě, věřit svým pocitům a intuici, následovat to své vnitřní proč, udržet si tuto svoji energii a být konzistentní?

Kolik z vás ten pocit zná?

Téma podpory a nepodpory je z mého pohledu velice zásadní, protože je takovým naším startovacím můstkem, základnou, ze které potom vycházíme dál.

Buď to máme s podporou snadnější, díky tomu, že nás naše okolí také podpoří, protože z takového výchozího bodu se jde mnohem snáz. 

Anebo to máme těžší, když nám tam ostatní „nakydají“ různé mentální balasty, se kterými se v první řadě musíme prohrabat, projít jimi a až potom kráčet k naplnění svého cíle, pokud ještě přesto všechno stále máme motivaci a chuť tam skutečně jít.

O to víc je to potom náročnější, těžší a nás to samozřejmě ovlivňuje.

Kdo je v hlavní roli?

Mně jde o to, abyste se nad tím zamysleli a dala jsem vám nad tím trošku nadhled. Tak se teď sami pro sebe zamyslete a zmapujte si, zda opravdu stojíte ve své pravdě a radostech a skutečně děláte to, po čem toužíte vy sami.

Anebo děláte to, co vám vlastně nepřináší radost a ve své podstatě to vůbec nebylo vaše rozhodnutí, ale rozhodnutí někoho jiného. 

Někoho, který vás mohl krásně do tohoto bodu zmanipulovat a naprojektovat díky svým vlastním strachům a obavám, a tím pádem vás zahnal do kouta, kde jste se potom rozhodli to udělat takto, ačkoliv to nevychází z vás a nepřináší vám to radost.

Kdo je obsazený v hlavní roli?

Zmapujte si, zda se vám to stalo to a zamyslete se teď nad tím, zda to, kde teď aktuálně jste a co děláte, skutečně pramení z vašich vlastních rozhodnutí a toho, co si skutečně vy sami přejete, anebo jste se dobrovolně stali obětí nepodporujícího okolí.

Jde jen o takové malé uvědomnění, které vás kolikrát může přesměrovat a vy si sami před sebou přiznáte, že: „Aha, ono je to vlastně takhle.“

Když totiž známe náš výchozí bod a to, kde se aktuálně nacházíme, můžeme s tím pak udělat něco dalšího a posunout se tam, kam si přejeme. Bez tohoto bodu to však nejde.

Je to jako s navigací. Chceme někam jet, ale když nevíme, kde jsme a kam chceme jet, je vlastně jedno, kudy se vydáme.

Když to třeba dám do příkladu na učení se (já tomu říkám poznávání) jazyka, kde máme učitele nebo lektora, můžeme zde krásně tyto principy také aplikovat.

Není lektor jako lektor a učitel jako učitel

Třeba si také pamatujete na svá školní léta, nebo nějaký kurz, na který jste chodili a určitě si vybavíte nějakého učitele nebo lektora, kterému jste prošli pod rukama. Buď na něj vzpomínáte v dobrém, nebo ve zlém a vybaví se vám nějaká vzpomínka.

Podporoval vás tento učitel? Měli jste z něj dobrý pocit? Chodili jste na hodiny rádi? Co vám to dalo? Měli byste klidně tyto hodiny s tímto učitelem znovu?

Já jsem se za svou více jak 10 letou praxi lektorky němčiny, francouzštiny a hry na piano už setkala s desítkami až stovkami klientů, kteří měli pocuchanou psychiku převážně díky tomu, že měli učitele, který si na nich vybíjel své mindráky, měl potřebu si dokazovat, že je lepší než jeho žáci, a díky tomu se pro tyto klienty pak jazyk stal strašákem.

Bohužel pak nebyli schopní se ho naučit, protože při každém kontaktu s ním vyplouvaly na povrch různé strachy, obavy, bloky a pocity, že nejsou dost dobří. Taková obrovská škoda.

Následně jsem s těmito klienty odborně pracovala, ze začátku právě na tomhle, aby pocítili, že jsou v bezpečí a nikdo je za chyby, které dělají, nebude bičovat.

Díky těmto mým letitým zkušenostem vidím, že opravdu stačí byť jen trošku podpory a je okamžitě jiný výsledek. Je opravdu zásadní mít správného učitele, který vám ukazuje směr, vede vás, ale dává vám volnost a prostor. Má pro vás pochopení a podporuje vás na každém vašem kroku, i když kolikrát může vést mimo cestu.

Příklad z experimentů Sugata Mitry

Možná znáte Sugata Mitru, indického informatika a vědce zabývající se ho vzděláváním. Jeho pokusy začaly v roce 1999, kdy nechal zabudovat počítač do zdi ve slumu v Novém Dillí v Indii a dal tak počítač k dispozici nejchudším dětem, které neměly možnost chodit do školy.

Skupinka dětí si pak sama stáhla animovaný program a sama se s ním učila pracovat. Dokázal tak, že malé děti, a nejen ty, jsou schopné samy přijít na informace, které jim nikdo jiný předtím neřekl. Závěrem experimentu bylo, že děti se naučí přesně to, co se chtějí naučit.

Mitra pak tento experiment několikrát opakoval v různých částech Indie a své hypotézy tak potvrdil.

Když je motivace a podpora, jde to samo

Po tomto experimentu chtěl také zjistit, co všechno dokážou děti za pomoci internetu a počítače úplně samy. V dalším experimentu si dal za cíl určit, zda tahilsky mluvící děti se mohou naučit anglicky nebo třeba biotechnologii úplně samy.

Zjistil, že po několika týdnech samostudia byly malé děti schopny udělat testy ze středoškolské biologie na 30%. Přemýšlel pak nad tím, jak by se jim ještě dalo pomoci, aby se jejich výsledky ještě zlepšily.

Společně s kamarádkou dětí se pak pustil do dalšího experimentu. Dva měsíce děti podporovali. Stáli za nimi a obdivovali je. Ptali se jich a díky otázkám je vedli, aby si děti samy přišly na odpovědi. To pak v konečném důsledku zvedlo jejich znalosti na 50% úspěšnost, které v Indii dosahují jen bohaté školy s odborně vyškolenými učiteli.

Mít parťáka je klíčové, nejste na to sami

I na tomto experimentu můžeme vidět, že na některé věci nepotřebujeme učitele, který nám bude říkat, co přesně máme dělat, ale mít parťáka a podporovatele v oblasti, ve které se také chceme stát opravdu skvělými, je opravdu klíčové.

Mít zkrátka skvělého kouče, který nám pomůže objevit a rozvíjet naše jedinečné talenty a dary. Ti nejlepší učitelé a lektoři – koučové – asistují při procesu učení a poznávání nového a jsou opravdovým vzorem. Navíc jejich žáci, studenti a klienti je milují. Mají v ně důvěru, nebojí se jim cokoli říct a spolupracují s nimi.

Příklad ze školy Summerhill

Druhý příklad, který zmíním, je škola Summerhill. Možná jste viděli i filmové stejnojmenné zpracování. Pokud ne, moc doporučuji.

Summerhill je nezávislá britská internátní škola, která byla založena v roce 1921 Alexandrem Neillem s přesvědčením, že vzdělávání by mělo být prováděno tak, aby bylo přizpůsobeno dítěti spíše než komukoliv jinému v procesu vzdělávání.

Summerhill je známý svou filozofií, že děti se učí nejlépe, pokud jsou osvobozeny od donucování a tlaku. Samy si zde vybírají lekce, kterým se chtějí věnovat a předměty, které je skutečně zajímají.

Ve filmu můžete krásně vidět a já to moc dobře znám ze své praxe s klienty, že když se sami pro něco rozhodneme a následně tomu věnujeme plnou pozornost a máme vedle sebe učitele nebo lektora, který je v tom s námi, posouváme se rychlostí blesku dopředu.

Jak na podporu a nepodporu reagujeme?

Je tam vidět příběh chlapce, který se za pár měsíců studia chemie dostane na úroveň vysokoškoláka. A také můžete shlédnout příběh malé holčičky, která by tak moc chtěla dělat něco po svém, ale za zády má neustále maminku, která ji přikazuje, co má dělat, jak má vypadat, co se má učit, s kým má a nemá kamarádit a kým ve skutečnosti má být.

Takový nátlak pak vede k tomu, že dívenka se zcela uzavře sama do sebe a touto nepodporou v podstatě ztratí kontakt sama se sebou a tím, kdo ve skutečnosti je a co chce dělat.

Nádherně zde můžete tento příklad nepodpory vidět, protože jí trvá dlouho, než se s tím vším srovná, najde zase sama sebe a zaujme určitý postoj, který ji pomůže v tom žít to, po čem opravdu touží.

Půjdete do toho se mnou?

Toto byly dva příklady, které krásně potvrzují to, že pokud jsme podporovaní, posouváme se neuvěřitelně dopředu, a pokud podporovaní nejsme, trvá nám to mnohem déle a výsledky jsou nic moc, protože v první řadě musíme zápasit se svou vlastní hlavou a nemůžeme jít rovnou vpřed.

Pokud si teď říkáte, že byste také potřebovali takového parťáka, který by vás nasměroval, pomohl vám, podpořil a byl i vaším mentorem, klidně mi můžete napsat na marketa@solisortus.cz, nebo tady >>

Osobně provádím klienty prioritně němčinou, francouzštinou a online hrou na klavír. Na ostatních jazycích spolupracuji se svými ověřenými lektory. Žiji na jihu Francie a vím, co v jazyce skutečně použijete a co ne. Zaměřuji se i na hovorové výrazy a opravdu správnou výslovnost.

Věnuji se i konzultacím neuro jazykového koučinku, díky kterému dosáhnete rychlých a účinných změn. Je univerzální pro jakýkoli jazyk.

Co tedy dělat, pokud nemáte podporu zvenčí?

Dle mého je mnohem důležitější řešit podporu zevnitř. Proč? Protože najít útočiště sami v sobě a být sami pro sebe podporou, je absolutně k nenahrazení.

Buďte sami sobě podporou

Je to sice těžší, ale to, že jste oporou a podporou sami pro sebe, vám nikdo nikdy nemůže vzít a mnohdy je to zárukou toho, že jste ve svém procesu rozhodování více stabilnější.

Dokážete pak mnohdy ustát náročné situace a rozhodovat se v návaznosti na svůj vnitřní svět. Pokud na tohle však potřebujete lidi tam venku, kteří vám ne vždy řeknou pěkné věci, většinou to s vámi pořádně otřese.

Každý z nás má jiné zkušenosti, prošel si různými situacemi, pochází z různých rodin, má jiný základ, ze kterého vychází, jiné dětství a zážitky, které ho formovaly do dnešního dne, má jinou subjektivní realitu atd.

Zkrátka každý vidí svět jinak. Po svém. Kolikrát nám někdo pak může říct věci, které s námi vůbec nemusí souviset, ale odráží spíš jeho vnitřní svět a jeho pochody. Co vám v tomto případě doporučuji?

Mějte svůj referenční bod

Mít svůj referenční bod. Co to je? Je to člověk, kterého velice dobře znáte a on zná vás. Oba víte, že máte podobné nastavení a hodnoty, rezonujete spolu a můžete se jeden na druhého spolehnout. Máte v sebe důvěru.

Takovému člověku pak můžete říct, co vás trápí, na co myslíte, o čem uvažujete apod. a že byste byli rádi, pokud by vám na to dal svůj vhled. Navíc pokud je tento člověk uvážený a vy víte, že vám nikdy předtím neradil hlouposti, ale spíše vám dal možnost nadhledu a podívání se na danou situaci trošku jinak, a že vám skutečně pomohl.

Z toho, co vám pak řekne, si můžete vyzobat právě to pravé ořechové přímo pro vás a následně se pak můžete rozhodnout dál. To, co s vámi rezonuje, si můžete z tohoto rozhovoru odnést a to, co ne, můžete nechat být.

Neznamená to však, že vám tento člověk bude na všechno kývat a vše odsouhlasovat jenom proto, abyste se dobře cítili, to ne. Dá vám prostě nezávislou zpětnou vazbu. Řekne vám relevantní názor, který pro vás může mít hodnotu.

Jste to vy, kdo všechno řídíte

Myslím si, že je dobré mít takový referenční bod. Já osobně mám takové dva až tři nejbližší lidi, se kterými své vnitřní pochody sdílím a kolikrát od nich potřebuji znát názor, aby mi řekli: „To, jak se na to díváš, je zcela v pořádku, pokračuj.“ Anebo: „Hele, tohle už je moc, zkus to trochu jinak. Opakuješ pořád to stejné dokola, už to udělej jinak.“

K tomuto chci dodat, že názory referenčních bodů jsou důležité, ale nezapomínejte, že v konečném důsledku jste to vždycky vy, kdo o dané situaci rozhodne. To, jak vy tu situaci cítíte. To, jak vy ji chcete a potřebuje mít. To, jaký postoj vy zaujmete.

Je super vnímat, co vám říkají tito vaši referenční body. Rozhodně se ale v důležitých životních situacích a v tom, co chcete tvořit ve svém vlastním životě nerozhodujte na základě názoru lidí, kteří mají přemýšlení nějakého „průměrného evropského koeficientu“, v životě jste je neviděli a neznáte je. Co tím chci říct?

Pozor na tuhle past, takhle prosím ne!

Příkladem toho můžou být různé facebookové skupiny, kam napíšete svůj dotaz s dotazem o radu a čekáte, že vás někdo podpoří a napíše vám přesně to, co chcete slyšet. Následně vám ale nehezky odepíše třeba nějaká rozčílená žena, který se ten den nedařilo, má problémy v partnerském životě a navíc ji příšerně bolí hlava.

Na vás si krásně zchladí žáhu a vy pak můžete mít pocity, že jste úplně k ničemu, mimo, máte spoustu pochybností, strachů a oči pro pláč.

Takhle prosím ne. :)

Tím vším jsem vlastně chtěla vysvětlit proč je tak zásadní rozhodovat se na základě svých vlastních hodnot.

Toho, co říkáme sami sobě, jak o sobě přemýšlíme a jaké o sobě máme mínění, jak se vlastně máme rádi a zda jsme sami se sebou v pořádku.

A také jak moc je důležité mít kolem sebe lidi, kteří jsou na stejné vlně.

Na závěr bych vám ještě ráda prozradila jednu mojí techniku, pokud potřebujete podpořit sami sebe a nevíte jak a také jak se rychleji pohnout z místa. Vytvořila jsem si ji sama a už mi mnohokrát pomohla. Tak věřím, že přijde vhod i vám…

Moje rychlá technika 3×3 v praxi

1. Stanovte si tři oblasti, ve kterých se aktuálně necítíte dobře. Oblasti, kde to potřebujete změnit nebo ty, ve kterých byste se chtěli realizovat, ale nejste někým (anebo sami sebou) podporovaní. Plus to, kam se chcete posunout.
2. Můžete si je i napsat a detailněji popsat. Příklady: 1. Francouzština – umět použít hovorové fráze v konverzaci a automaticky je používat
   2. Hra na piano – zlepšit svou techniku hraní doprovodu v levé ruce
   3. Lepší nálada a cítit se šťastnější – každý den dělat alespoň hodinu to, co mi dělá radost a co mě dobíjí
3. Optejte se sami sebe, zda-li to, co jste si napsali, je pro vás opravdu důležité a potřebujete to ve svém životě realizovat a zlepšit.
4. Pokud ano, podpořte se v tom. Zavřete si oči, představte si a zároveň to i fyzicky udělejte, že se obejmete a řekněte si to, co byste rádi slyšeli od svého okolí. Řekněte si to nahlas! Anebo se na sebe dívejte v zrcadle a udělejte to samé. Vychutnejte si ten pocit naplnění, podpory a uvolněte se do něj. Nechte ho na sebe působit a otevřete se tomu. Můžete.
5. Dále si v každé z těchto tří oblastí stanovte 3 kroky, které vám pomohou ji zlepšit a dostat se tam, kam potřebujete, abyste byli spokojení. Dám jeden příklad: 1. Francouzština – 1. najít si lektora na konverzaci (ideálně někoho, kdo žije v zahraničí, je s hovorovými frázemi v kontaktu a umí opravdu dobře mluvit), 2. mít nějaký zdroj výrazů la langue soutenu, ze kterých se můžu učit, 3. mluvit, mluvit, mluvit, tyto fráze používat, a tím se je zautomatizovávat.

Následně máte takový malý přehled o prvních třech krocích, které vám pomohou ke zlepšení a nezbývá, než se do nich jen pustit. :)

Mějte se nádherně a děkuji, moc děkuji, že jste poslouchali a četli.
Markét